Nic... To, co nikdy nemůže nastat. To, co je odporné vybrané většině lidí, například mě. Bezduchost, prázdnota, nicota, a také bolest. To je, když zemřete. Je z vás nic. Nesníte, nežijete, nemyslíte. Máte prázdné tělo, prázdnou duši. Pocity jsou marné, nic vás nerozhýbe, nevrátí zpátky.
Nic... Děsivé pouto smrti. Děsivé pouto konce. Děsivé pouto konce světa. Opatrné opuštění stránek života.
Vždycky tu NĚCO bude. Nějaká další "věc", která vás nahradí. Nahradí všechny, nebo možná naprostou většinu. Nikdo není nepostradatelný, ani svět, ani já, ani jiní. Jedna věc, ale ano. NIC je nepostradatelné. Na šňůrce drží se zuby, nehty a nechce se pustit. Jako kapičky rosy leskne se při východu slunce. Ozvláštňuje životy nás všech a těch ostatních. Nic je samo o sobě nezajímavé, ale uchvacující. Zvláštně nezvláštní. Nutí nás dělat věci neopodstatněné, ale dostačující. Zvratné, jako samo NIC. Proto se ho tak bojíme, protože je pro nás nové a zároveň staré. Vždycky jiné, ale tím zároveň stejné. Odkrývá planetu budoucnosti, nadpřirozena a bytí.
Budeme-li upřímní, dostaneme se ke stříbřitým znakům spravedlnosti, nic se vrátí, uchvátí nás. Pochopíme, až když bude pozdě něco změnit. Je tomu tak a je toho příliš. Osud je zvrácený, protože má povahu lidstva. Před osudem nic neunikne. Nikdy.
Snad možná jednou naši budoucí obyvatelé planety. Ale Já ani vy na to nejsme dost chytří. Klame nás on. Ono nic, Sám osud. Hraje si s námi jako kočka s myší. Osud je perem, život člověka papírem a nic je koš, do kterého Osud zahodí nedopsané životy. Nic tu bude s námi pořád, i když tu nebude. Nic tu s námi nebude nikdy, i když tu s námi bude. Zvláštní tato ironie OSUDU. Přináší nám nepoznání, zmatek, strach... Je toho příliš pro jeden lidský život. Je toho málo pro miliardu lidských životů. Nic se ale nemůže rozdělit. Co nám pomůže? NIC.
Nikdo se ho nebojí, dokud ono NIC nepřijde a nepohladí nás morbidním tahem zápěstí.
Už máte strach? Je to tu. Vrací se, po špičkách, po kapičkách, po tichoučku. Vrací se a chce nás pozřít do své otevřené náruče nicoty, prázdna, bezducha. Je pro nás nepostradatelné ono nic. Ale nepřejeme si ho, nikdy. Chceme, aby šlo pryč, aby nás nechalo v klidu usnout s jistotou, že se ráno probudíme. Jenže co když ne? Co když se už ráno nevzbudíme? To už se nedozvíme, protože z nás bude nic. Bude to smrt a pak nic a žádná jiná věc už nebude podstatná. Až nastane nic, bude to konec. Naprostý konec všeho. A zbude už jen nic.
Je to NIC a nic nás před ním nezachrání. Ani osud, ani válka, ani boj, jen NIC.
Už máte strach? Je to tu. Vrací se, po špičkách, po kapičkách, po tichoučku. Vrací se a chce nás pozřít do své otevřené náruče nicoty, prázdna, bezducha. Je pro nás nepostradatelné ono nic. Ale nepřejeme si ho, nikdy. Chceme, aby šlo pryč, aby nás nechalo v klidu usnout s jistotou, že se ráno probudíme. Jenže co když ne? Co když se už ráno nevzbudíme? To už se nedozvíme, protože z nás bude nic. Bude to smrt a pak nic a žádná jiná věc už nebude podstatná. Až nastane nic, bude to konec. Naprostý konec všeho. A zbude už jen nic.
Je to NIC a nic nás před ním nezachrání. Ani osud, ani válka, ani boj, jen NIC.

