Dnešní den? Chaotiš... Ĺépe řečeno nevím, jak lépe ho shrnout a tak se vynasnažím aspoň něco smysluplného napsat... Není to jednoduché. Hledám vhodná témata zanechávající ponaučení i pro příští generace. Totálně zdecimovaná a vypsaná jsem, ale i přesto přemýšlím. Ponechávám volný prostor vaším myšlenkám a na nic víc už tu není místo. Marně čekám, že by třeba někdo napsal a řekl mi o čem psát a v tu chvíli mě to problesklo hlavou: Opravdové kamarádství. Nebo přátelství, dalo by se říct.
Myslela jsem si, že něco takového jsem měla, ale ne. Víte, někteří lidé si myslí, že opravdové přátelství je o tom, že někdo je ochotný pro druhého změnit, ale spíš to je o tom, že ten první je ochoten vás chápet takové jací jste. Není na tom nic těžkého k pochopení. Možná pro někoho ano. Konkrétně pro moji bývalou nejlepší kamarádku. A teď to nepíšu v pocitu zloby, nebo opovržení. Musím upřímně říct, že jsem naprosto v klidu a vůči celé té situaci celkově laxní. Tohle je jen upozornění, abyste nikdy nevěřily v přátelství na celý život. Proč jsme se vlastně pohádaly? Ze všeho jsem získala pocit, že tohle všechno je jen moje chyba, ale prosím... Až mi zase někdo tohle řekno, můžu se na něj jen usmát a poslat ho daleko. Nikdy nemůžu říct, že bych za to mohla jen já... Existuje přece i ta druhá polovina, která by mohla být tak laskava a uvědomit si to.. :) ;)
Ale přece nebudu tak kazit konec krásnýho dne.
Jen něco tak .... .... :)
Ve Ru


Správně. Když není schopný pochopit to jaká jsi, nebude se o to pokoušet. Může mít totiž pocit, že se o všechno bude pokoušet sám a ten druhý nemusí hnout ani prstem. Pak si akorát řekne, že se stejně nic nestalo.