Dneska v sedm přijedou Švýcaři, aby se u nás ubytovali do úterý, kvůli sboru. (O Severáčku jste už jistě slyšeli.) No a tak sem ze svého pokoje musela udělat dokonalej pokoj dokonalý mladý slečny s dokonalou rodinou a dokonalým vychováním. Jak ale každý z vás ví, nic není dokonalé. Rozhodně ne můj život. Ten je hluboko pod normálem. Snažím se ale, aby to tak vypadalo. Dolaďuju poslední zbytky nedokonalostí, utírám prach, kam by se nenapadlo podívat nikoho z vás, ale co kdyby náhodou?, snažím se upravit otce na dokonalého a nutím ho odvyknout si na rychlo svích zlozvyků, například říkat morbidní neslušné vtipy a pak se tomu hlasitě smát, jako když padá nádobí ze schodů. Snažím se taky udělat něco s mamkou, ale její zvyk chrápání u televize už asi nespravím. Bojím se pondělí. Můj táta má ve zvyku mlátit a to dost hodně, teda jako na Velikonoce, ne normálně a já se bojím o ty dvě Švýcarky, kdo ví, jaké budou. Mám z toho strach, stejně jako z toho, že jsem se totálně vykašlala na školu, tudíž nemám hotoví ani jeden domácí úkol.
Nu, ale uvidí se, jak se to všechno vyvine.

