Dnešek, i když by se z prvu nezdálo byl krásnej den. Jeli jsme totiž já, mamka, taťka a babička k jedné babiččině zhnámé, která je mimochodem moc milá. Má dva syny stejně staré, jako je moje mamka. Opekly jsme maso a tak, jako se to na čarodky dělá. (Upřímně nejsem zastáncem chlastaček někde s "kámošema", docela se mi to příčí, i když je to zastaralé, tak mám radši slavení s rodinou a sedění u táboráku.) Pak začala babička vyprávět příěhy naší rodiny. Povětšinou to byly ty, které už jsem dávno znala z dob, kdy jsem u babičky trávila většinu prázdnin (vlastně to není zas až tak dávno :)), ale pak přišla jedna, která mi opravdu vyrazila dech. Sestra mého dědy si vzala muže, který z počátku vypadal jako opravdu dobrá partie-měl peníze (Mimochodem pro mě peníze opravdu nehrají roly, ale pro ní nejspíše ano.), jenomže ten muž byl zvláštní. Ano, babička a děda s nimy samozřejmě byli přátelé a to všechno. Jenomže ta nejzásadnější část byla, kde ty peníze asi tak mohli oba schánět. Bylo tam něco s pašovanejma cigaretama a alkoholem. Ano, chvíli si hráli na vrchní vrstu, jenomže... Pak někdo toho muže- Frantu- zastřelil. Někdo? Jeho kamarád. Franta totiž začal obchodovat s pozemky a v tom byla Liberecká mafie (ANO, i Liberec má mafii.). Celý ten příběh mi vyrazil dech. Samozřejmně, že po Frantově smrti se zjistilo, že ty peníze nabral z půjček a jeho mažnelka upadla do hrozných dluhů. Stala se tou největší spodinou, zatímco ta NAŠE část rodiny si žila klidně a v blahobytu. Uvědomila jsem si, jak jsem strašně ráda za to, co mám... Nic víc jsem vědět nepotřebovala.
Ten večer byl ale zvláštní v mnoha ohledech. Připadala jsem si v těch chvílích šťastná. Hrozné ovšem bylo, že když jsem se vrátila domů, dostala jsem strach. Mám strach z otevřeného města. Liberec mi opravdu není moc příjemný. Mnohem radši poslední dobou trávím čas v přírodě. Možná to zní trochu trhle, ale já už jsem prostě taková.
A tak jsem si prostě celkově ten den užila... Dozvěděla jsem se o sobě opravdu pár pěkných věcí. To jak to bylo, když jsem se narodila. Dokonce mi i ta babiččina známá-přítelkyně řekla, že jsem roztomilá. Zvláštní, tohle jsem zatím slyšelajen od jedné osoby. Já a roztomilá? Je to zvláštní. Nikdy jsem si nepřipadala roztomile :D Snad možná, když jsem byla malá, ale teď? Bude mi 15. I když je pravda, že si té roztomilosti chci užít, protože vážně nemám v plánu předčasně dospět- což u mě vážně nehrozí :D :)
Ale ANO. Potěší to, když o vás někdo řekne, že jste roztomilá. Teda aspoň mě to potěšilo. Mimochodem ANOm jsem hodně jiná, než jiné dívky v mém věku a zároveň i stejná. nevím... Jak popsat svojí povahu? Jsem taková zvláštní osoba. NE! Neříkám, že jsem lepší... Jen jiná. Možná tím i horší. Nerada se liším, ale ono to jde tak nějak samo. :)













