close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Duben 2011

Tajemno mojí rodiny. To co jsem ani já sama nevěděla.

30. dubna 2011 v 21:31 | Ve Ru |  o MĚ
Dnešek, i když by se z prvu nezdálo byl krásnej den. Jeli jsme totiž já, mamka, taťka a babička k jedné babiččině zhnámé, která je mimochodem moc milá. Má dva syny stejně staré, jako je moje mamka. Opekly jsme maso a tak, jako se to na čarodky dělá. (Upřímně nejsem zastáncem chlastaček někde s "kámošema", docela se mi to příčí, i když je to zastaralé, tak mám radši slavení s rodinou a sedění u táboráku.) Pak začala babička vyprávět příěhy naší rodiny. Povětšinou to byly ty, které už jsem dávno znala z dob, kdy jsem u babičky trávila většinu prázdnin (vlastně to není zas až tak dávno :)), ale pak přišla jedna, která mi opravdu vyrazila dech. Sestra mého dědy si vzala muže, který z počátku vypadal jako opravdu dobrá partie-měl peníze (Mimochodem pro mě peníze opravdu nehrají roly, ale pro ní nejspíše ano.), jenomže ten muž byl zvláštní. Ano, babička a děda s nimy samozřejmě byli přátelé a to všechno. Jenomže ta nejzásadnější část byla, kde ty peníze asi tak mohli oba schánět. Bylo tam něco s pašovanejma cigaretama a alkoholem. Ano, chvíli si hráli na vrchní vrstu, jenomže... Pak někdo toho muže- Frantu- zastřelil. Někdo? Jeho kamarád. Franta totiž začal obchodovat s pozemky a v tom byla Liberecká mafie (ANO, i Liberec má mafii.). Celý ten příběh mi vyrazil dech. Samozřejmně, že po Frantově smrti se zjistilo, že ty peníze nabral z půjček a jeho mažnelka upadla do hrozných dluhů. Stala se tou největší spodinou, zatímco ta NAŠE část rodiny si žila klidně a v blahobytu. Uvědomila jsem si, jak jsem strašně ráda za to, co mám... Nic víc jsem vědět nepotřebovala.
Ten večer byl ale zvláštní v mnoha ohledech. Připadala jsem si v těch chvílích šťastná. Hrozné ovšem bylo, že když jsem se vrátila domů, dostala jsem strach. Mám strach z otevřeného města. Liberec mi opravdu není moc příjemný. Mnohem radši poslední dobou trávím čas v přírodě. Možná to zní trochu trhle, ale já už jsem prostě taková.
A tak jsem si prostě celkově ten den užila... Dozvěděla jsem se o sobě opravdu pár pěkných věcí. To jak to bylo, když jsem se narodila. Dokonce mi i ta babiččina známá-přítelkyně řekla, že jsem roztomilá. Zvláštní, tohle jsem zatím slyšelajen od jedné osoby. Já a roztomilá? Je to zvláštní. Nikdy jsem si nepřipadala roztomile :D Snad možná, když jsem byla malá, ale teď? Bude mi 15. I když je pravda, že si té roztomilosti chci užít, protože vážně nemám v plánu předčasně dospět- což u mě vážně nehrozí :D :)
Ale ANO. Potěší to, když o vás někdo řekne, že jste roztomilá. Teda aspoň mě to potěšilo. Mimochodem ANOm jsem hodně jiná, než jiné dívky v mém věku a zároveň i stejná. nevím... Jak popsat svojí povahu? Jsem taková zvláštní osoba. NE! Neříkám, že jsem lepší... Jen jiná. Možná tím i horší. Nerada se liším, ale ono to jde tak nějak samo. :)

Poblázněná..

30. dubna 2011 v 10:53 | Ve Ru |  Napsané/vyřčené myšlenky
Pořád na to myslím, ano pořád... Nemůžu se zbavit dojmu, že když skončil Triangl, tak už nic nebude jako dřív. Nedokážu ani popsat, jak se mi po tom stýská. Jen si představte. Všechny ty písničky jsme zpívali jako jeden. Sehraní všech tří sborů, 140 lidí trvalo ani ne dvě hodiny. Kolik je na tom všem pravdy? Všechna. Je kdyby to bylo delší... Kéžby.
Jsem z toho úplně mimo. Dnešek si prostě nedokážu užít, protože budu vědět, že mi skončilo to nejlepší, co mě za celejch 14 a půl roku potkalo.
Nechci na to zapomenout a nezapomenu.. Vím to.
A vrátí se to, to taky s určitostí vím. :)

Po Trianglu, po radosti...

29. dubna 2011 v 22:48 | Ve Ru |  Shrnutí dne za dnem...
V hlavě mi pořád ulpívá poslední koncert Trianglu... Neskutečnost toho okamžiku, neskutečnost té radosti. Kdo nezažil nepochopí, ale věřte, něco takového stojí za ty zkoužky dvakrát týdně. Na to jsme se shodli s mojí kamarádkou Klárkou. Věčnost toho všeho. Doufám, že tohle si budu pamatovat navždy. No a pak samozřejmě raut a společné zpívání, kdy každý zpíval co chtěl. Nepochybujte o tom, že je to to nejlepší, co jsem ve svém životě zažila. Ovšem že ty chvíle se museli nějak dobře zdokumentovat:
Jsou to ty nezapomenutelné chvíle... A já i oni.. Mi všichni víme, že tohle je pro nás důležité. Nikdo kdo to nezažil to nedokáže cítit. A já vím, že tohle bude pokračovat. Příští rok máme naplánovaný zájezd do Švýcarska, kam pojedu určitě a doufám, že budu ubytovaná u té své, která bydlela u mě.
Nepopsatelně nádherné a vím, že už jsem o té písničce tolikrát mluvila, ale... Imagine prostě nejlepší jako vždy... :)
Snad někdy příště Motýli a Calicantus... Nezapomonu... Nikdy! :)
(k fotce: z prava: Sbormistryně Severáčku Sylvie Pálková, Sbormistr Calicantus Mario Fontana, Sbormistryně Motýlů Helena Stojaníková a opět sbormistr Motýlů Tomáš Motýl, za nimy sbor o 140 lidech) :)

Dneska už konečně odjíždím...

27. dubna 2011 v 9:49 | Ve Ru |  o MĚ
Odjíždím... Sice jen na chviličku (asi tři dny) a jen do Šumperka, ale přesto to ve mě vzbuzuje dojem, že je konečně něco dobře. Začala jsem nenávidět svojí školu a samozřejmě lidi v ní. No ale teď to chce trochu positivna.. :)
Pořád mám pocit, že jsem něco zapoměla. Můj kufr je na můj vkus trochu lehký. Dívám se po pokoji a všechno mi připadá zbytečné. Stejně je nejhlavnější, abych nezapoměla kroj. Bez něj bych nemohla zpívat na koncertech a to by pro mě byl konec :/ Protože se na to tak strašně těším. Jen málokdo zná kouzlo toho pocitu, ale o tom jsem už myslím psala.
Tak fajn.. Možná si najdu čas a budu moct psát, ale nic neslibuju.. :)
Mějte se fajn.. :)
Ve Ru

Zpívající triangl..

26. dubna 2011 v 16:44 | Ve Ru |  o MĚ
Tak abych řekla co to vlastně je: Je to setkání tří špičkových spřátelených sborů (Severáček-Liberec, Motýli-Šumperk, Coro Calicantus- Locarno). Děje se tak jednou za tři roky a je obrovská zábava a krása. Přes letošní velikonoce proběhli zatím dva koncerty těchto sborů: v Hejnické krásné katedrále a v Liberecké ZUŠ. Oba koncerty byli dokonale vydařené a po koncertě v ZUŠ proběhl raut. Zítra odjíždím do Šumperka na další dva koncerty.
Ještě jednu malou drobnost jsem zapoměla říct. Je zvykem, že když někam přijedou hosti jako sbor, tak nebydlí v hotelu, ale ubytovávají je děti z domácího sboru. No a ve ZPÍVAJÍCÍM TRIANGLU tomu není jinak. Já ubytovávala dvě úžasný Švýcarky. Fakt skvělý holky. Lea a Johanna. Jejich domácí řeč je italština, ale já s nima byla schopná mluvit jen anglicky. :)
Nakonec sme si vážně dobře popovídaly. Vážně doufám, že se s nimy ještě někdy potkám.. :)
Teď chci říct ale něco ke koncertům. Každý koncert Severáčku je zážitek, ale tenhle byl opravdu unikátní. Společné zpívání bylo tak krásné. Víte, je fajn, když víte, že někam patříte. A já patřím do toho sboru. Ten pocit, když zpívám je nepopsatelný. Něco naprosto unikátního. Mám tam opravdové přátele a k tomu dělám něco, co mě baví.
Poslední písnička byla IMAGINE, moje oblíbená. Krásná a s překrásným textem.
Pak byl samozřejmě ještě přídavek. Za pochodu jsme zpívali černé oči. Dohromady a udělali šplír, aby mohli lidi odcházet za písničky. Nádhera.. :)

Imagine...

26. dubna 2011 v 15:31 | Ve Ru |  Napsané/vyřčené myšlenky
Imagine je písnička, která ve MĚ vyvolává vzpomínky. Je to opravdu krásná písnička a shodou náhod jí zpíváme i v Severáčku. Naposledy jsme ji zpívali včera, když byl koncert. Je to něco úžasnýho... :)
Takže sem dávám i text s překladem, protože chci, abyste věděli o čem to je.

Originál: John Lennon (ale mě se osobně líbí víc tahle verze)
Text jsem našla na http://www.karaoketexty.cz/ i s překladem.
Text:
Imagine there's no heaven
It's easy if you try
No hell below us
Above us only sky
Imagine all the people
Living for today...

Imagine there's no countries
It isn't hard to do
Nothing to kill or die for
And no religion too
Imagine all the people
Living life in peace...

You may say I'm a dreamer
But I'm not the only one
I hope someday you'll join us
And the world will be as one

Imagine no possessions
I wonder if you can
No need for greed or hunger
A brotherhood of man
Imagine all the people
Sharing all the world...

You may say I'm a dreamer
But I'm not the only one
I hope someday you'll join us
And the world will live as one

Překlad:
Představ si, že není žádné nebe
Je to lehké, když to zkusíš
Žádné peklo pod námi
Nad námi pouze oblaka
Představ si všechny lidi
žijící pro dnešek

Představ si, že nejsou žádné státy
To není tak težké udělat
Není pro co umírat či zabíjet
A také žádné náboženství
Představ si všechny lidi,
jak žijí v míru

Možná řekneš, že jsem snílek,
ale já nejsem sám
Doufám, že se jednou přidáš k nám
A svět bude sjednocený

Představ si, že není žádný majetek
Budu se divit, když to dokážeš
Nebude nutná žádná chamtivost či hlad
Bratrství lidí
Představ si, jak všechny lidé
sdílejí celý svět

Možná řekneš, že jsem snílek,
ale já nejsem sám
Doufám, že se k nám jednou přidáš
a svět bude sjednocený

Andělé existují, každý jednoho má...

23. dubna 2011 v 18:17 | Ve Ru |  o MĚ
Věřím v to, věřím, že každý z nás má určité pole působnosti, že až jednou umřeme, tak naše tělo sice zmizí a bude z něj nic, ale zbyde duše, ze které se zrodí anděl. To je to, co nás z většiny tvoří, duše. Je to zvláštní pomyšlení. Ale zpátky k andělům.
Jsem přesvědčena, že každý z nás má toho svého, záleží čistě na něm, jak dokáže anděla přimnět, aby mu pomohl.
Přemýšlela jsem, jak asi vypadá ten, kterého jsem dostala já od osudu. Je to muž či žena? Má dlouhé, nebo krátké vlasy? Jestli je to muž, je hezký? Už zase.. Nedokážu myslet, na nic jiného, než na kluky. Prostě a jednoduše moje úchylka :D
Ale věřím.. Prostě ano, Andělé skutečně existují.

Hra na dokonalou rodinu.

23. dubna 2011 v 16:46 | Ve Ru |  o MĚ
Dneska v sedm přijedou Švýcaři, aby se u nás ubytovali do úterý, kvůli sboru. (O Severáčku jste už jistě slyšeli.) No a tak sem ze svého pokoje musela udělat dokonalej pokoj dokonalý mladý slečny s dokonalou rodinou a dokonalým vychováním. Jak ale každý z vás ví, nic není dokonalé. Rozhodně ne můj život. Ten je hluboko pod normálem. Snažím se ale, aby to tak vypadalo. Dolaďuju poslední zbytky nedokonalostí, utírám prach, kam by se nenapadlo podívat nikoho z vás, ale co kdyby náhodou?, snažím se upravit otce na dokonalého a nutím ho odvyknout si na rychlo svích zlozvyků, například říkat morbidní neslušné vtipy a pak se tomu hlasitě smát, jako když padá nádobí ze schodů. Snažím se taky udělat něco s mamkou, ale její zvyk chrápání u televize už asi nespravím. Bojím se pondělí. Můj táta má ve zvyku mlátit a to dost hodně, teda jako na Velikonoce, ne normálně a já se bojím o ty dvě Švýcarky, kdo ví, jaké budou. Mám z toho strach, stejně jako z toho, že jsem se totálně vykašlala na školu, tudíž nemám hotoví ani jeden domácí úkol.
Nu, ale uvidí se, jak se to všechno vyvine.

Upřímnost X milosrdná lež

23. dubna 2011 v 11:03 | Ve Ru |  o MĚ
Co je lepší? Upřímnost nebo milosrdná lež? Záleží na situaci. Představme si ji třeba takhle: Jste v nemocnici. Máte nádor nebo rakovinu nebo jinou neléčitelnou chorobu. Chtěli byste to vědět? Bylo by vám pak ještě hůř a řekli byste si, že už nemá cenu bojovat. Zatímco, kdyby ste to nevěděli, umřeli byste šťastnější, možná čistší. Jen byste nechápali, proč jsou smutní lidé kolem vás. Loučili by se s vámi, byl by to zmatek.
Ošemetná situace mě uvádí poněkud do rozpaků.
Pak je tu ale jiná situace. Představte si: Máte přítele/přítelkyni, ale ten/ta vás už nemiluje, tak jako dřív, či se snad zamiloval/a do někoho jiného. Co by pro vás bylo jednodušší? Kdyby jste slyšeli milosrdnou lež na téma: "Jsi pro mě až příliš dobrá/dobrý." nebo "Narovinu, už to není jako dřív. Už tě nemiluju."? Je to zajímavé, nevím co bych si vybrala já. Kdybych řekla tu první možnost, vypadala bych jako slaboch, ale kdybych si vybrala tu druhou možnost, připadala bych si příliš silná. Existuje třetí možnost? Myslím, že ne. Ale PRAVDA je většinou to nejlepší východisko, tak proč se ji tak bojíme používat?
Bojíme se, že někomu ublížíme? A co když pak ta lež vyplave napovrch. Myslet na budoucnost.

Nic

22. dubna 2011 v 22:35 | Ve Ru |  Napsané/vyřčené myšlenky
Nic... To, co nikdy nemůže nastat. To, co je odporné vybrané většině lidí, například mě. Bezduchost, prázdnota, nicota, a také bolest. To je, když zemřete. Je z vás nic. Nesníte, nežijete, nemyslíte. Máte prázdné tělo, prázdnou duši. Pocity jsou marné, nic vás nerozhýbe, nevrátí zpátky.
Nic... Děsivé pouto smrti. Děsivé pouto konce. Děsivé pouto konce světa. Opatrné opuštění stránek života.
Vždycky tu NĚCO bude. Nějaká další "věc", která vás nahradí. Nahradí všechny, nebo možná naprostou většinu. Nikdo není nepostradatelný, ani svět, ani já, ani jiní. Jedna věc, ale ano. NIC je nepostradatelné. Na šňůrce drží se zuby, nehty a nechce se pustit. Jako kapičky rosy leskne se při východu slunce. Ozvláštňuje životy nás všech a těch ostatních. Nic je samo o sobě nezajímavé, ale uchvacující. Zvláštně nezvláštní. Nutí nás dělat věci neopodstatněné, ale dostačující. Zvratné, jako samo NIC. Proto se ho tak bojíme, protože je pro nás nové a zároveň staré. Vždycky jiné, ale tím zároveň stejné. Odkrývá planetu budoucnosti, nadpřirozena a bytí.
Budeme-li upřímní, dostaneme se ke stříbřitým znakům spravedlnosti, nic se vrátí, uchvátí nás. Pochopíme, až když bude pozdě něco změnit. Je tomu tak a je toho příliš. Osud je zvrácený, protože má povahu lidstva. Před osudem nic neunikne. Nikdy.
Snad možná jednou naši budoucí obyvatelé planety. Ale Já ani vy na to nejsme dost chytří. Klame nás on. Ono nic, Sám osud. Hraje si s námi jako kočka s myší. Osud je perem, život člověka papírem a nic je koš, do kterého Osud zahodí nedopsané životy. Nic tu bude s námi pořád, i když tu nebude. Nic tu s námi nebude nikdy, i když tu s námi bude. Zvláštní tato ironie OSUDU. Přináší nám nepoznání, zmatek, strach... Je toho příliš pro jeden lidský život. Je toho málo pro miliardu lidských životů. Nic se ale nemůže rozdělit. Co nám pomůže? NIC.
Nikdo se ho nebojí, dokud ono NIC nepřijde a nepohladí nás morbidním tahem zápěstí.
Už máte strach? Je to tu. Vrací se, po špičkách, po kapičkách, po tichoučku. Vrací se a chce nás pozřít do své otevřené náruče nicoty, prázdna, bezducha. Je pro nás nepostradatelné ono nic. Ale nepřejeme si ho, nikdy. Chceme, aby šlo pryč, aby nás nechalo v klidu usnout s jistotou, že se ráno probudíme. Jenže co když ne? Co když se už ráno nevzbudíme? To už se nedozvíme, protože z nás bude nic. Bude to smrt a pak nic a žádná jiná věc už nebude podstatná. Až nastane nic, bude to konec. Naprostý konec všeho. A zbude už jen nic.
Je to NIC a nic nás před ním nezachrání. Ani osud, ani válka, ani boj, jen NIC.

Bezmyšlenkovitě...

22. dubna 2011 v 22:20 | Ve Ru |  Napsané/vyřčené myšlenky
Budu upřímná.. Totálně kašlu na školu a na všechny okolo sebe.. Sem hnusná, ale směju se tomu... Ubližuju dosti lidem a především ubližuju sama sobě... Opět.. duševně... Mučím se a musím to dělat, jinak bych na tom byla ještě hůř... Je mi ze mě zle.. nepřestává to..
To k napsané myšlence...

Prášky..

21. dubna 2011 v 9:11 | Ve Ru |  Smutný večer na pokračování...
Cože? ZASE? Zase mi ublížil! On, ten který si vždycky na mého přítele hrál. On, který mě uvědomňoval o tom, že mi vždycky pomůže.
A tak mi už pomůže jenom jedno.
Prášky.....

Anděl smrti a pomocná ruka. V pocitu agónie.

17. dubna 2011 v 13:57 | Ve Ru |  Smutný večer na pokračování...
Snad večerní bolest přemohla kouzlo nevšedního rána a otupělost ovinula kolem mého těla se. Možná bez předvídatelných emocí dostávám se na trasu, kterou jako každé nevšedně všední ráno vydávám se do školy. Jako vždycky, otec brzo ráno vyráží směr práce a vrátí se pozdě večer. Do školy se mi nechce, ale musím tam. Po první hodině odcházím domů a je mi jedno, co se bude dít s mím prospěchem či neomluvenými hodinami. Nezáleží na jakékoliv věci, která je pro vás důležitá. Pro mě je důležitá už jenom ta fyzická bolest, která uklidňuje moje ošklivé smrtící myšlenky. Chrání vás před tím, abych vám neublížila. Dokážu to, na každého mám něco... Nebojte se.. Já Viktorie Ernieva neublížím nikomu, pokud.... Neublíží on mě. Snad zapomenete na mé chybi a až umřu, tak mi odpustíte. Všechno, co kdy dřív znamenalo hodně, teď neznamená vůbec nic.
Noc bude dlouhá, zapomeňte. Nejsem důležitá, jsem jako ta jediná kapka v moři, která zůstane až na dně a nikdy se nepodívá nahoru. Zapomeňte... Budu pry, dřív, než-li stačíte jen mrknout. Říkejme tomu kompromis, já vám zmizím ze života a vy zapomenete na moje chyby. Žádám......
Popřemýšlejte nad tím, je to důležité, víc než vaše všední problémy. Vzpomínky vám na mě zůstanou.

(jen upozorňuju, že tohle není o mě a je to vymyšlenej příběh)
Ve Ru

Část první kapitoly.. Ochutnávka.

16. dubna 2011 v 18:13 | Ve Ru |  Angel
(to je aby ste věděli, že sem začala psát novou knihu, která je nyní pro mě na prvním místě a je pro mě vážně důležitá)
1. kapitola, 1. část
Anděla byla drobná zrzka s velkýma modrýma očima, jako dvě studny. Věřila v osud a zázraky a hlavně věřila v anděly. Sama vlastně jedním byla…
Svět v tu přemocnou chvíli uléhal ke spánku, jenom Anděla nemohla usnout. Stále přemýšlela dni. V hlavě si přehrávala každou minutu, dokonce sekundu toho dne. Mohlo by se zdát, že škola je pro ní jen ztráta času, protože vždycky uměla vše na 1, ne-li na 1 plus, ale chodila tam ráda. Ve škole jí měl každý rád. Pro všechny byla opravdu anděl. Dokázala pomoct i rozveselit. To jí přinášelo upřímnou radost. Vždycky byla veselá a šťastná i z těch nejmenších maličkostí. Ten den těch radostí bylo tolik, že neusnula, dokud si je všechny nenapsala do deníku. Každý den si pročítala zápisky z předešlých dní a dnes tomu nebylo jinak. Slovo anděl se v jejích zápiscích vyskytovalo opravdu často a to ho nepoužívala nadarmo. Anděl pro ni znamenal ztělesnění světla a noci, lásky a přátelství. Přivřela víčka a před očima se jí kmitl obraz křídel, andělských křídel. Tak jak si je ona sama představovala. Bílá pírka, zlaté třpytky a kouzelně nádherné v celé své kráse.
Anděla se prudce posadila, bylo to tak živé, tak nabíjející. Vstala z postele a vykoukla z okna. Byl úplněk. Stříbrná noc dopadala na Andělčinu tvář. Byla tak krásná, andělsky krásná. Kolem ní bylo světlo podobné svatozáři. Začala se měnit v Anděla.
Pro rodiče je důležité vidět tak vzácný okamžik, celých 15 let na to čekali a dnes se konečně dočkali. Andělčin otec Kristián pomalu otevřel dveře, aby nevyrušil proměnu a společně s matkou vklouzl do pokoje. Anděla se už vznášela v nádherné světle. Přesně v jednu minutu po půlnoci, kdy bylo Anděle přesně patnáct let, jí ze zad vytrčela obrovská andělská křídla, přesně taková, jaké si Anděla jen pár minut před tím představovala. Její šťastné tělo se sneslo na zem, ale myšlenky zůstaly blíž k nebi. Tak proběhla její proměna, která ostatně postupem času měla změnit život celému lidstvu. Začal její nový život, který s sebou přinášel spousta dobrodružství. Anděla totiž nebyla jen tak obyčejný anděl.

Alex Pettyfer-Jméno v uších znějící

12. dubna 2011 v 11:28 | Ve Ru |  Alex Pettyfer-platonická láska
Nudná škola, nic víc.. a tak se mi myšlenky opět stočily k Alexovi. Vyhledala jsem si pár fotek a dívala se. Rozkošně se usmívá ten Alex. Kdyby tak aspoň jeden z jeho úsměvů patřil mě. Kdyby tak aspoň věděl, že existuji...
Každý, kdo má rád pěkné kluky, by si měl najít v těhle obrázcích ten svůj. Mě osobně se nejvíc líbí ta s cigaretou :D :)

O Severáčku.

4. dubna 2011 v 21:21 | Ve Ru |  o MĚ
Dnes je to přesně pět let, co umřel mladý, nadaný a skvělý člověk. Dnes je to přesně pět let, co jsem se rozbrečela se svojí kamarádkou na ráz, protože my obě jsme toho člověka při nejmenším trochu znaly. A dnes se konala na počest tohoto smutného výročí mše, které jsem se jako většina sboru zůčastnila. Bohužel, moje kamarádka, která se mnou chodila do sboru, už tam nechodí, ale chodí tam se mnou spousta jiných, pro mě vzácných lidí, o kterých budu mluvit dnes:
Mája Veselá: Jak jen začít u tohohle člověka? Je to těžké, nevím co o ní říct jen tak ve větách.. Kdybych vám mohla podsunout myšlenky. Rozumím si s ní a vždycky mi umí dobře poradit. Podle všeho má Májinka dokonalej život. Skvělou rodinu, úžasnýho kluka a dokonalou nejlepší kamarádku. Je to bezproblémovej člověk, ale to nejlepší si schovává vždycky pro svoje nejbližší. Doufám, že i já patřím k jejím oblíbeným lidem. Snad ano. Zbožňuje černou a miluje smích... Nikdy jsem nedostala lepší záchvat smíchu než s ní. Dokonalá zábava je na každý zkoušce sboru a i na skvělejch soustředěních, nebo když jedem busem na nějakej koncert či zájezd... Nic by ale nefungovalo bez její druhý růžový poloviny:
Klarinetka Pešková: Růžová, nejvýznačnější slovo, co se dá o ní napsat. Dřív jsem růžovou ráda neměla, vlastně nenáviděla, ale co bych byla za člověka, kdybych soudila "knihu podle obalu". Teď mi růžová nevadí. Vlastně jí díky Klárce mám radši. Ona je nedílnou součástí Májinýho života a teď už doufám i mého. Jen na okraj, i když má ráda růžovou, tak to rozhodně není Barbie. Je prostě svá... :) I ona je zdrojem mích nemístných záchvatů smíchu. :D

Udělala jsem si pořádek v hlavě. To ony mě vždycky postaví na nohy, radí, na jakého kluka si "vsadit" a když procházím těžkým obdobím, vždycky mě podrží. Jestli tohle nejsou opravdové kamarádky, tak kdo? :)

To bylo o Severáčku a mích dobrých kamarádkách :)
Ve Ru

Nedělní podvečer..

3. dubna 2011 v 18:58 | Ve Ru |  Shrnutí dne za dnem...
Dnešní den? Chaotiš... Ĺépe řečeno nevím, jak lépe ho shrnout a tak se vynasnažím aspoň něco smysluplného napsat... Není to jednoduché. Hledám vhodná témata zanechávající ponaučení i pro příští generace. Totálně zdecimovaná a vypsaná jsem, ale i přesto přemýšlím. Ponechávám volný prostor vaším myšlenkám a na nic víc už tu není místo. Marně čekám, že by třeba někdo napsal a řekl mi o čem psát a v tu chvíli mě to problesklo hlavou: Opravdové kamarádství. Nebo přátelství, dalo by se říct.
Myslela jsem si, že něco takového jsem měla, ale ne. Víte, někteří lidé si myslí, že opravdové přátelství je o tom, že někdo je ochotný pro druhého změnit, ale spíš to je o tom, že ten první je ochoten vás chápet takové jací jste. Není na tom nic těžkého k pochopení. Možná pro někoho ano. Konkrétně pro moji bývalou nejlepší kamarádku. A teď to nepíšu v pocitu zloby, nebo opovržení. Musím upřímně říct, že jsem naprosto v klidu a vůči celé té situaci celkově laxní. Tohle je jen upozornění, abyste nikdy nevěřily v přátelství na celý život. Proč jsme se vlastně pohádaly? Ze všeho jsem získala pocit, že tohle všechno je jen moje chyba, ale prosím... Až mi zase někdo tohle řekno, můžu se na něj jen usmát a poslat ho daleko. Nikdy nemůžu říct, že bych za to mohla jen já... Existuje přece i ta druhá polovina, která by mohla být tak laskava a uvědomit si to.. :) ;)
Ale přece nebudu tak kazit konec krásnýho dne.
Jen něco tak .... .... :)
Ve Ru

Spoustu práce versus Málo času

3. dubna 2011 v 11:34 | Ve Ru |  o MĚ
Tak dobře... Vynechám zbytečné omluvy a říkám: Já vážně nestíhám... Tohle je jen tak tak, jelikož sem u mamky v práci a dostala sem se konečně k blogu. Občas ani nemám náladu psát, tudíž to není chyba rozvržení času.
Mám spoustu materiálu: Básniček a dokonce i Písniček, ale nechce se mi je přepisovat do počítače.
No nic.. Dost o práci a trochu o mě.
včera sem si zas po nějakém čase koupila dívčí časopis a občas se člověk musí divit, co všechno tam píšou za blbosti, ALE (teď hodně velké ale) přečetla sem si článek o jednom herci, který je úpřímně strašně krásnej. Navíc mi připadal od někud povědomý. Najednou mi blesklo hlavou, odkud ho znám. Film s názvem PUBERŤAČKA, kterej je vážně pěknej. Tak v tomhle filmu si zahrál jednu z hlavních rolí. Alex Pettyfer. Ten nejkrásnější muž na týhle planetě. Vyhledávám o něm informace, co to jde.. a tak sem se rozhodla dát sem pár info o něm.
Zírejte:
Neuvěřitelně sexy:
Neuvěřitelně sladkej:
Neuvěřitelnej úsměv:
Prostě nepopsatelnej:
Asi mi tu vznikla platonická láska... Ach jo.. Krutej život :D
No... Ale musíte uznat, je vážně vážně vážně krásnej. Stala jsem se jeho bláznící fanynkou díky jednomu článku a za to můžu poděkovat jenom tomu časopisu. :)
Alex Pettyfer. Ten ze všech nejkrásnější...
Ve Ru

Pracuju na tom..

3. dubna 2011 v 11:19 | Ve Ru |  Smutný večer na pokračování...
Možná byste se měli dozvědět trochu něco víc o tomhle příběhu, už jsem se rozhodla o čem to bude a jak to skončí, ale zatím mám napsanou jen stránku a půl a tak je celkem zbytečné to sem dávat. Nebude swe to jmenovat Smutný večer na pokračování, ale jinak.. UŽ VÍM JAK, TO TEĎ NENÍ DŮLEŽITÉ. Spíš by vás mohl zajímat obsah... Není to jen tak obyčejný příběh s Happyendem. Happyend se nekoná. Vlastně jsem pevně rozhodnuta, že tu dívku nechám zemřít. Už mám pro ni název, ale to se dozvíte až sem tu knihu postupně začnu přidávat.
Tak zatím.. Tohle bylo jen k příběhu.
Ve Ru