Zemřela dívka rozmilá,
všem se ta dívka líbila.
Zbyl z ní pak jenom duch
a pro všechny byla vzduch.
Jednou se rozhodla navštívit milého,
nikdy neviděla nic víc krutého.
Žádný smutek ani pláč,
nevidával milý tak.
Bouře z ní vzešla,
zloba nepřešla.
Zahubila ho,
toho milého.
Dívala se, smála se
tak nad tím já žasla jsem.
Duch její se rozplynul,
v kruté zlobě zahynul.
A já se dívala dála,
nad jejím hrobem plakala stále.¨
Jednou všichni zemřeme,
možná šťastní budeme,
ale možná ne,
a tenhle příběh se vyprávět nebude.

