close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Literatura po 2. Světové válce-referát

8. března 2011 v 21:25 | Ve Ru |  Moje nádherná práce do školy
Literatura po 2. Světové válce.
Konec druhé světové války v roce 1945 doprovázela změna geopolitického pořádku spolu s mezinárodní krizí svědomí. Osud Židů a ostatních vězňů, držených ve vyhlazovacích táborech, jako byly Buchenwald či Osvětim, ukázal zcela jasně genocidní povahu Třetí říše. V holocaustu zahynulo šest milionů Židů. Byla tu však i jiná hrůzná událost. V posledních dnech války proti Japonsku shodila americká letadla atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, a tím začal "nukleární věk" s jeho možným nebezpečím globálního vyhlazení lidstva. V říjnu 1945 se spojilo asi padesát zemí a založilo Organizaci spojených národů s cílem přinést světu mír, bezpečnost, demokracii a prosperitu. Neklid, hrůza a úzkost se však nezmírnily. Spojené státy americké a Sovětský svaz si jako dominantní supervelmoci rozdělily sféry vlivu po celém světě a ohrožovaly se navzájem nukleárními zbraněmi. Následovalo 45 let studené války. Válečná krize a její hořké ideologické následky přeměnily "moderní tradici" literatury a mnohdy se zdálo, že se literární tvorba stane téměř nemožnou. Poválečná literatura měla ve srovnání s modernistickým hnutím, které ji předcházelo, velmi rozdílný charakter.
Existencialistická Paříž a poté.
Srdcem městského literárního a intelektuálního života byla oblast kolem kostela Saint-Germain-des-Prés. Stranou bulváru Saint-Germain, rozložené podél stále ještě dlážděných postraních ulic, stály malé soukromé domy, v nichž žila většina místních starousedlíků. Mnohdy nenabízeli více než jen postel a vanu, a to za nízký nájem. Středem tohoto světa byl Jean-Paul Sartre, kterého jeho filozofická práce l'Etre et le Néant (Bytí a nicota) učinila vedoucím filozofem existencialismu. Když se během války vrátil do Paříže, nezamířil na Montparnasse jako před lety, ale usadil se poblíž kavárny Café de Flore. K jejím hlavním výhodám patřilo, že leží jen pár kroků od stanice metra Saint-Germain-des-Prés. A právě zde, příjemné kavárenské atmosféře, Sartre každý den pracoval a shromažďoval kolem sebe skupinu stejně smýšlejících spisovatelů a intelektuálů. Patřili k nim Simone de Beauvoir, Maurice Merleau-Ponty, Raymond Aron a Raymond Queneau. Další známou postavou této čtvrti byl Jean Genet, autor knihy povídek Notre-Dame-des-Fleurs (Panna Marie v květech), a pak také Albert Camus. V poválečné době byla tato malá oblast Saint-Germain literárním ohniskem, z něhož vzešlo mnoho dalších významných děl. Existencialismus v Paříži byl nejen filozofií ale také životním stylem. V říjnu 1945 začal Sartre vydávat svůj časopis Les Temps Modernes (moderní časy) v kancelářích nakladatele Gallimarda. Časopis, který vznikl jako publikační platforma pro názory Sartra a jeho společníků a na jehož redakci se podílela řada pravidelných návštěvníků z Café de Flore, byl jedním z dominantních hlasů poválečné Paříže. Svůj domov u Gallimarda však ztratil po otištění kritického článku o André Malrauxovi, jenž patřil k nejcennějším autorům spisovatele. Přes všechny změny zde však existuje prvek kontinuity. Od existencialismu po postmodernismus byla Paříž vždy důvěrně propojena s intelektuálními proudy, které dominovali v druhé polovině století.
Poválečné Německo.
Německo se zhroutilo v roce 1945, ale jeho literatura byla zničena mnohem dříve perzekucí a emigrací. Jen málo z těch, kteří v Německu zůstali a byli násilně umlčeni, dosáhlo na poválečné scéně významného úspěchu. Výjimku tvořil například básník a dramatik Günter Weisenborn, který pracoval v Berlíně s Bertoltem Brechtem a psal písně pro Vídeňskou zpěvačku Lotte Lenyaovou. V roce 1933, kdy byli spáleny jeho knihy, emigroval do New Yorku, ale zpět do Německa se vrátil již v roce 1939. V poválečném západním Německu udělal skromnou literární kariéru. Mezi autory, kteří zůstali a zmlkli nebo se stáhli do soukromí, byli Gottfried Benn a Ernst Junger. Benn byl i přes svou pochybnou roli v počátečních letech nacistické vlády, uznáván jako velký německý básník a před svou smrtí se stal doslova žijícím pomníkem. Jungerova bezstarostná intelektuální dobrodružnost poznamenala jeho počáteční sympatie a později absolutní distancování se od nacismu. V roce 1939 vydal bez oficiálního souhlasu klíčový román proti Hitlerovi Aufden Marmorklippen a jeho kniha se rychle dostala na černou listinu. Po válce měl zakázáno publikovat, ale po roce 1955 získal mnoho literárních cen a stal se jedním z nejuznávanějších stylistů moderní německé prózy. Spisovatelé, kteří přežili nacismu a odešli do exilu, čelili věčnému problému exilové literatury - psali pro neexistující čtenáře. Dokonce i nejslavnější exulant ze všech, Thomas Mann, měl své problémy. Ačkoliv byl od 50. let ústřední postavou moderní německé literatury jeho přijetí doma bylo dvojznačné. Jako mnoho exulantů trpěl pravicovou lží, že "zradil" svůj lid.
Poválečná Italská próza.
Díla mnohých spisovatelů, kteří byli ve své době v Itálii pokládáni za nejdůležitější, překročila zřídkakdy hranice, aby získala slávu i v zahraničí. Například experimentální dílo Carla Emilia Gaddy (La Cognizione del dolore) není příliš známé mimo jeho rodnou zem a to i navzdory některým výborným překladům. Stejný osud postihl i dílo Alberta Savinia, bratra slavného malíře Giorgia di Chirica a také avantgardního spisovatele Giorgia Manganelliho. Tato situace vedla některé spisovatele k úvahám o překladu, již v době kdy knihu teprve psali. Italo Calvino, jeden z největších poválečných italských spisovatelů, byl ještě před dokončením svých knih zvědavý, jak budou znít jejich názvy ve francouzštině nebo angličtině. Pravděpodobně nejúspěšnějším moderním italským spisovatelem ve zbytku světa je Umberto Eco. Důvodem je podle některých kritiků skutečnost, že jeho romány se stejně dobře čtou v italštině jako v kterémkoliv jiném jazyce. V dlouhých fašistických letech Mussoliniho diktatury (1922-1945) znamenaly literatury a kultura jen velmi málo, navíc zde fungovala silná cenzura. Proto se umění vyvíjelo na okrajích oficiálního života (situace nutila k hermetismu) a mnozí spisovatelé dokonce odcházeli tvořit do exilu. Během odporu proti nacistům se také mnohé literární úsilí odehrávalo pod praporem levice. Poválečná Itálie byla rozbitá, chudá a politicky rozdělená země, v níž musela literatura bojovat za novou identitu. Pozdní 40. a raná 50. léta byla svědkem velkého rozkvětu italského filmu, prózy, poezie a malby, zčásti povzbuzovaného úsilím vydavatelů jako byl Einaudi. Vznikala tehdy taková mistrovská díla jako Řím-otevřené město (1945) Roberta Rosselliniho či zloděj kol (1948) Vittoria de Sicy. Z dnešní perspektivy zůstává pravděpodobně nejvýznamnějším spisovatelem poválečné italské literatury Alberto Moravia, jenž byl uznávaným autorem v plné tvůrčí síle už před rokem 1945. Moravia se narodil v Římě a většina jeho tvorby je tímto městem inspirována. Slávu získal už za doby Mussoliniho za svůj první román Gli indifferenti.
Londýn v padesátých letech.
V 50. letech se začalo vytvářet nové klima. V roce 1956 nově založené divadlo The English Stage Company uvedlo hru mladého dramatika Johna Osborna. Hra Look Back in Anger zahájila novou éru britského dramatu. Londýn 50. let byl vzrušujícím místem. Kultura se měnila, možná se trochu uzavírala do sebe. Ale vznikla nová literatura od nastupující generace, která viděla společnost odlišně a přicházela do ní z různých míst. V divadle, próze a poezii nacházela literatura nové styly i energii. V 60. letech se vše nové projevilo ve své koncentrované podobě. Souviselo to i s tím, jak poválečný Londýn postupně ožíval na King's Road a Carnaby Street, v jazzových klubech a buticích, v divadlech a nahrávacích studiích a uvolněném politickém nonkonformismu.
Příběhy studené války.
Literární tradice, zavedená ve 20. letech a spojená s hrdiny, jako byl Richard Hannay Johna Buchana, Ashenden Somerseta Maughama či Clubfoot Charlese Williamse, dávala literárnímu publiku šanci prožít dobrodružství, které bylo možná mnohem víc autentické, než si dokázalo představit. Teprve když byl Compton Mackenzie odsouzen v Old Bailey za neoprávněné otištění svých válečných pamětí Greek Memories , v nichž popisuje aktivity ve východním středozemí. Tak se čtenáři dozvěděli, že tajné mise, uskutečňované Carruthersem a jeho přítelem Arthurem Daviesem a popisované před 30 lety Robertem Erskinem Childersem v nesmírně úspěšné knize The Riddle of the Sands, nemusely být zcela smyšlené. Rozzlobený soudním stíháním, pomstil se Mackenzie příští rok vydáním své knihy Water on the Brain, krutou satirou na skutečný svět špionáže. Druhá světová válka a její nepříznivé dozvuky vytvořily nový druh špionážního románu. Publikum, povzbuzené autentickými záznamy statečnosti za liniemi, bylo rychle uchváceno Jamesem Bondem Iana Fleminga. Tento uhlazený, ale bezohledný špion se poprvé objevil v knize Casino Royale, chvástavé dobrodružné historce, která smíchala Bulldoga Drummonda od Sappera s moderní technologií a náznakem pornografie. Tato nejlépe prodávaná kombinace zplodila spoustu imitátorů, ale také postavila základy pro literární konvenci v době studené války, k níž přispěli mnozí vysoce oceňovaní spisovatelé, kteří si tak vybudovali svou vlastní kariéru. Prostřednictvím příběhů z období studené války jsou ohroženy postnukleární časy. V jejich jádru je morální obojakost soupeřících zpravodajských služeb. Západní zpravodajské organizace v nich hrají obdobnou hru o zradě a manipulaci jako jejich rivalové z východního bloku. Nikde nebyla drsná realita konfrontace poválečných super velmocí koncentrovanější a rozpornější než ve velkých městech Rakouska a Německa, jež byla po spojeneckém vítězství pod kontrolou čtyř velmocí. Graham Greene tvůrce kosmické krajiny neklidu a zrady zvané "Greeneland" a také válečný důstojník SIS, který pracoval jako podřízený Kima Philbyho, umístil svůj film a román The Third Man do rozdělené a válkou rozbité Vídně. Obdobně John le Carré napsal román The Spy who came in from the cold v době, kdy sloužil ve špionážní filiálce SIS v Bonnu. Elleston Trevor si zvolil Německo a atmosféru kolem Berlínské zdi za námět románu, jenž byl zfilmovaný pod názvem Quillerovo memorandum. Další v řadě byl Len Deighton, jenž začal svou kariéru spisovatele špionážních románů knihou Funeral in Berlin. Ačkoliv oba posledně zmínění spisovatelé dosáhli vysokého stupně autenticity, žádný z nich neměl špionážní zkušenosti z první ruky. Deighton byl novinářem a zabýval se reklamou a Trevor začal s psáním poté, co v roce 1945 opustil královské letectvo. Nejlepší romanopisci se stali ve svém umění a zkoumání tak dokonalými, že jejich řemeslná dovednost a slovník ovlivnily samotné události. Jejich termíny a zápletky přijali skuteční pracovníci tajných služeb na obou stranách konfliktu. Špionážní román se četl za zavřenými dveřmi v Lubjance, v CIA a v Mossaadu. Žánr dosáhl svého rozkvětu v éře podezřívání, které vycházelo z nejtemnějších let studené války, když efektivně převedený na filmové plátno nebo do televize, odrážel hrozící klima své doby. Dnes je tento ideologický model odmítán, doba klasické špionážní fikce je pryč, protože konec studené války zničil jeden z našich velkých moderních mýtů. Zdá se však, že toto tvrzení by mohlo být předčasné. Koneckonců spiknutí, nelidskost, pozorování podezřelých osob, zrada a věrolomnost jsou stále ještě přítomny v moderním světě.
(Ještě neznámkovaná :D)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama