close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Březen 2011

Literatura po 2. Světové válce-referát

8. března 2011 v 21:25 | Ve Ru |  Moje nádherná práce do školy
Literatura po 2. Světové válce.
Konec druhé světové války v roce 1945 doprovázela změna geopolitického pořádku spolu s mezinárodní krizí svědomí. Osud Židů a ostatních vězňů, držených ve vyhlazovacích táborech, jako byly Buchenwald či Osvětim, ukázal zcela jasně genocidní povahu Třetí říše. V holocaustu zahynulo šest milionů Židů. Byla tu však i jiná hrůzná událost. V posledních dnech války proti Japonsku shodila americká letadla atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, a tím začal "nukleární věk" s jeho možným nebezpečím globálního vyhlazení lidstva. V říjnu 1945 se spojilo asi padesát zemí a založilo Organizaci spojených národů s cílem přinést světu mír, bezpečnost, demokracii a prosperitu. Neklid, hrůza a úzkost se však nezmírnily. Spojené státy americké a Sovětský svaz si jako dominantní supervelmoci rozdělily sféry vlivu po celém světě a ohrožovaly se navzájem nukleárními zbraněmi. Následovalo 45 let studené války. Válečná krize a její hořké ideologické následky přeměnily "moderní tradici" literatury a mnohdy se zdálo, že se literární tvorba stane téměř nemožnou. Poválečná literatura měla ve srovnání s modernistickým hnutím, které ji předcházelo, velmi rozdílný charakter.
Existencialistická Paříž a poté.
Srdcem městského literárního a intelektuálního života byla oblast kolem kostela Saint-Germain-des-Prés. Stranou bulváru Saint-Germain, rozložené podél stále ještě dlážděných postraních ulic, stály malé soukromé domy, v nichž žila většina místních starousedlíků. Mnohdy nenabízeli více než jen postel a vanu, a to za nízký nájem. Středem tohoto světa byl Jean-Paul Sartre, kterého jeho filozofická práce l'Etre et le Néant (Bytí a nicota) učinila vedoucím filozofem existencialismu. Když se během války vrátil do Paříže, nezamířil na Montparnasse jako před lety, ale usadil se poblíž kavárny Café de Flore. K jejím hlavním výhodám patřilo, že leží jen pár kroků od stanice metra Saint-Germain-des-Prés. A právě zde, příjemné kavárenské atmosféře, Sartre každý den pracoval a shromažďoval kolem sebe skupinu stejně smýšlejících spisovatelů a intelektuálů. Patřili k nim Simone de Beauvoir, Maurice Merleau-Ponty, Raymond Aron a Raymond Queneau. Další známou postavou této čtvrti byl Jean Genet, autor knihy povídek Notre-Dame-des-Fleurs (Panna Marie v květech), a pak také Albert Camus. V poválečné době byla tato malá oblast Saint-Germain literárním ohniskem, z něhož vzešlo mnoho dalších významných děl. Existencialismus v Paříži byl nejen filozofií ale také životním stylem. V říjnu 1945 začal Sartre vydávat svůj časopis Les Temps Modernes (moderní časy) v kancelářích nakladatele Gallimarda. Časopis, který vznikl jako publikační platforma pro názory Sartra a jeho společníků a na jehož redakci se podílela řada pravidelných návštěvníků z Café de Flore, byl jedním z dominantních hlasů poválečné Paříže. Svůj domov u Gallimarda však ztratil po otištění kritického článku o André Malrauxovi, jenž patřil k nejcennějším autorům spisovatele. Přes všechny změny zde však existuje prvek kontinuity. Od existencialismu po postmodernismus byla Paříž vždy důvěrně propojena s intelektuálními proudy, které dominovali v druhé polovině století.
Poválečné Německo.
Německo se zhroutilo v roce 1945, ale jeho literatura byla zničena mnohem dříve perzekucí a emigrací. Jen málo z těch, kteří v Německu zůstali a byli násilně umlčeni, dosáhlo na poválečné scéně významného úspěchu. Výjimku tvořil například básník a dramatik Günter Weisenborn, který pracoval v Berlíně s Bertoltem Brechtem a psal písně pro Vídeňskou zpěvačku Lotte Lenyaovou. V roce 1933, kdy byli spáleny jeho knihy, emigroval do New Yorku, ale zpět do Německa se vrátil již v roce 1939. V poválečném západním Německu udělal skromnou literární kariéru. Mezi autory, kteří zůstali a zmlkli nebo se stáhli do soukromí, byli Gottfried Benn a Ernst Junger. Benn byl i přes svou pochybnou roli v počátečních letech nacistické vlády, uznáván jako velký německý básník a před svou smrtí se stal doslova žijícím pomníkem. Jungerova bezstarostná intelektuální dobrodružnost poznamenala jeho počáteční sympatie a později absolutní distancování se od nacismu. V roce 1939 vydal bez oficiálního souhlasu klíčový román proti Hitlerovi Aufden Marmorklippen a jeho kniha se rychle dostala na černou listinu. Po válce měl zakázáno publikovat, ale po roce 1955 získal mnoho literárních cen a stal se jedním z nejuznávanějších stylistů moderní německé prózy. Spisovatelé, kteří přežili nacismu a odešli do exilu, čelili věčnému problému exilové literatury - psali pro neexistující čtenáře. Dokonce i nejslavnější exulant ze všech, Thomas Mann, měl své problémy. Ačkoliv byl od 50. let ústřední postavou moderní německé literatury jeho přijetí doma bylo dvojznačné. Jako mnoho exulantů trpěl pravicovou lží, že "zradil" svůj lid.
Poválečná Italská próza.
Díla mnohých spisovatelů, kteří byli ve své době v Itálii pokládáni za nejdůležitější, překročila zřídkakdy hranice, aby získala slávu i v zahraničí. Například experimentální dílo Carla Emilia Gaddy (La Cognizione del dolore) není příliš známé mimo jeho rodnou zem a to i navzdory některým výborným překladům. Stejný osud postihl i dílo Alberta Savinia, bratra slavného malíře Giorgia di Chirica a také avantgardního spisovatele Giorgia Manganelliho. Tato situace vedla některé spisovatele k úvahám o překladu, již v době kdy knihu teprve psali. Italo Calvino, jeden z největších poválečných italských spisovatelů, byl ještě před dokončením svých knih zvědavý, jak budou znít jejich názvy ve francouzštině nebo angličtině. Pravděpodobně nejúspěšnějším moderním italským spisovatelem ve zbytku světa je Umberto Eco. Důvodem je podle některých kritiků skutečnost, že jeho romány se stejně dobře čtou v italštině jako v kterémkoliv jiném jazyce. V dlouhých fašistických letech Mussoliniho diktatury (1922-1945) znamenaly literatury a kultura jen velmi málo, navíc zde fungovala silná cenzura. Proto se umění vyvíjelo na okrajích oficiálního života (situace nutila k hermetismu) a mnozí spisovatelé dokonce odcházeli tvořit do exilu. Během odporu proti nacistům se také mnohé literární úsilí odehrávalo pod praporem levice. Poválečná Itálie byla rozbitá, chudá a politicky rozdělená země, v níž musela literatura bojovat za novou identitu. Pozdní 40. a raná 50. léta byla svědkem velkého rozkvětu italského filmu, prózy, poezie a malby, zčásti povzbuzovaného úsilím vydavatelů jako byl Einaudi. Vznikala tehdy taková mistrovská díla jako Řím-otevřené město (1945) Roberta Rosselliniho či zloděj kol (1948) Vittoria de Sicy. Z dnešní perspektivy zůstává pravděpodobně nejvýznamnějším spisovatelem poválečné italské literatury Alberto Moravia, jenž byl uznávaným autorem v plné tvůrčí síle už před rokem 1945. Moravia se narodil v Římě a většina jeho tvorby je tímto městem inspirována. Slávu získal už za doby Mussoliniho za svůj první román Gli indifferenti.
Londýn v padesátých letech.
V 50. letech se začalo vytvářet nové klima. V roce 1956 nově založené divadlo The English Stage Company uvedlo hru mladého dramatika Johna Osborna. Hra Look Back in Anger zahájila novou éru britského dramatu. Londýn 50. let byl vzrušujícím místem. Kultura se měnila, možná se trochu uzavírala do sebe. Ale vznikla nová literatura od nastupující generace, která viděla společnost odlišně a přicházela do ní z různých míst. V divadle, próze a poezii nacházela literatura nové styly i energii. V 60. letech se vše nové projevilo ve své koncentrované podobě. Souviselo to i s tím, jak poválečný Londýn postupně ožíval na King's Road a Carnaby Street, v jazzových klubech a buticích, v divadlech a nahrávacích studiích a uvolněném politickém nonkonformismu.
Příběhy studené války.
Literární tradice, zavedená ve 20. letech a spojená s hrdiny, jako byl Richard Hannay Johna Buchana, Ashenden Somerseta Maughama či Clubfoot Charlese Williamse, dávala literárnímu publiku šanci prožít dobrodružství, které bylo možná mnohem víc autentické, než si dokázalo představit. Teprve když byl Compton Mackenzie odsouzen v Old Bailey za neoprávněné otištění svých válečných pamětí Greek Memories , v nichž popisuje aktivity ve východním středozemí. Tak se čtenáři dozvěděli, že tajné mise, uskutečňované Carruthersem a jeho přítelem Arthurem Daviesem a popisované před 30 lety Robertem Erskinem Childersem v nesmírně úspěšné knize The Riddle of the Sands, nemusely být zcela smyšlené. Rozzlobený soudním stíháním, pomstil se Mackenzie příští rok vydáním své knihy Water on the Brain, krutou satirou na skutečný svět špionáže. Druhá světová válka a její nepříznivé dozvuky vytvořily nový druh špionážního románu. Publikum, povzbuzené autentickými záznamy statečnosti za liniemi, bylo rychle uchváceno Jamesem Bondem Iana Fleminga. Tento uhlazený, ale bezohledný špion se poprvé objevil v knize Casino Royale, chvástavé dobrodružné historce, která smíchala Bulldoga Drummonda od Sappera s moderní technologií a náznakem pornografie. Tato nejlépe prodávaná kombinace zplodila spoustu imitátorů, ale také postavila základy pro literární konvenci v době studené války, k níž přispěli mnozí vysoce oceňovaní spisovatelé, kteří si tak vybudovali svou vlastní kariéru. Prostřednictvím příběhů z období studené války jsou ohroženy postnukleární časy. V jejich jádru je morální obojakost soupeřících zpravodajských služeb. Západní zpravodajské organizace v nich hrají obdobnou hru o zradě a manipulaci jako jejich rivalové z východního bloku. Nikde nebyla drsná realita konfrontace poválečných super velmocí koncentrovanější a rozpornější než ve velkých městech Rakouska a Německa, jež byla po spojeneckém vítězství pod kontrolou čtyř velmocí. Graham Greene tvůrce kosmické krajiny neklidu a zrady zvané "Greeneland" a také válečný důstojník SIS, který pracoval jako podřízený Kima Philbyho, umístil svůj film a román The Third Man do rozdělené a válkou rozbité Vídně. Obdobně John le Carré napsal román The Spy who came in from the cold v době, kdy sloužil ve špionážní filiálce SIS v Bonnu. Elleston Trevor si zvolil Německo a atmosféru kolem Berlínské zdi za námět románu, jenž byl zfilmovaný pod názvem Quillerovo memorandum. Další v řadě byl Len Deighton, jenž začal svou kariéru spisovatele špionážních románů knihou Funeral in Berlin. Ačkoliv oba posledně zmínění spisovatelé dosáhli vysokého stupně autenticity, žádný z nich neměl špionážní zkušenosti z první ruky. Deighton byl novinářem a zabýval se reklamou a Trevor začal s psáním poté, co v roce 1945 opustil královské letectvo. Nejlepší romanopisci se stali ve svém umění a zkoumání tak dokonalými, že jejich řemeslná dovednost a slovník ovlivnily samotné události. Jejich termíny a zápletky přijali skuteční pracovníci tajných služeb na obou stranách konfliktu. Špionážní román se četl za zavřenými dveřmi v Lubjance, v CIA a v Mossaadu. Žánr dosáhl svého rozkvětu v éře podezřívání, které vycházelo z nejtemnějších let studené války, když efektivně převedený na filmové plátno nebo do televize, odrážel hrozící klima své doby. Dnes je tento ideologický model odmítán, doba klasické špionážní fikce je pryč, protože konec studené války zničil jeden z našich velkých moderních mýtů. Zdá se však, že toto tvrzení by mohlo být předčasné. Koneckonců spiknutí, nelidskost, pozorování podezřelých osob, zrada a věrolomnost jsou stále ještě přítomny v moderním světě.
(Ještě neznámkovaná :D)

Pomsta, nebo-li vracím úder!

8. března 2011 v 21:18 | Ve Ru |  Básničky

Zkurvenej je svět,
díky tobě jen,
v tom ses teda splet,
byl jsi zatracen.
Moct ti říct, že já,
...nebyla pro tebe.
Tak měl by si jít dál,
až do samotného nebe.
Sladká chuť tě zabít,
oplívá mnou stál.
Jak více se jen pomstít,
máš už dost na mále.

Jebu na tě, si prostě moc mimo a tak zhebni!!!

Odpověď k Andělovi smrti!

8. března 2011 v 21:16 | Ve Ru |  Básničky
To ty... vystřelená kule z děla,
dotýkal ses mího těla
vracíš vše, co sm byla schopná udělat,
Já tě chtěla předělat
...na normálního člověka
ale voda přetekla.
Rozmrdal si všechno,
na čem mi záleželo,
Plivu na tví mrtví tělo, protože já tě zabila!

Vázaná..

8. března 2011 v 21:14 | Ve Ru |  Básničky
Zoufalá touha psát,
donutila mě vstát
a něco konečně udělat.
Ten sen svůj zažít,
začít se trochu snažit
...a svůj život předělat.
Nic už v cestě nestojí,
jenom hloupé okolí
a ty!!!
Chtěla jsem tě mít ráda,
ale co, když nemůžu kamaráda
milovat?

8.3.2011

8. března 2011 v 20:47 | Ve Ru |  Shrnutí dne za dnem...
Dnešek,
byl divnej.. chvílema sem se cejtila fakt v pohodě, až šťastně, ale občas dost zdeptaně. Kdyby mě aspoň nedeptali ONI, fakt nechápu co sem jim udělala a nevim, jak jinak říct, že se kvůli nějakejm debilům nebudu měnit... Fakt ne! Líbí se mi bejt taková, jaká sem a taková taky zůstanu, protože některý lidi mě i právě kvůli mímu bláznovství mají rádi.
Ale teď něco pozitivního:
Dneska se mi opět povedlo zasvinit moje oko šampónem.. Což je docela špatný, když použíbám šampon s mentolem. Teď je moje oko celý červený a pálí jako sviň. Ale to asi moc pozitivní není... No mě to přijde poněkud vtipný, vzhledem k tomu, že sem to udělala už několikrát, začínám si zvykat na svojí nešikovnost! :D
Marně se snažim přijít na něco veselýho, ale i přesto, že na nic přijít nedokážu, jsem poměrně veselá.
Bude to tou hudbou... Po doporučení mího bráchy, ať přestanu poslouchat tu depresivní hudbu, sem už celkem v pohodě. Ať mi aspoň nějaká ta krev proudí v žilách!!
Na jednu pozitivní věc jsem přeci jenom přišla.. Dneska byl ten komoušskej svátek MDŽ, ale moje matinka ho slaví a tak sem koupila kytku... Samozřejmě, že tatík můj zbožňovanej kytku nepřines a tak sem dostala pochvalu já a tatík teď spí v obýváku. Ale nedochází mi, jak se můžou dva dospělí lidi hádat kvůli kytce? Teda, né, že by se hádali. Máti spíš dává tatíkovi kázání o zapomínání na svátky. No, ale stejně je ve mě ten pocit uspokojení, že sem konečně udělala něco dobře. A taky se tajně vysmívám svému otci! :D

No... Jdu se podívat na nějakej další materiál do blogu! :)
Ve Ru

Básnička bezejména...

8. března 2011 v 20:00 | Ve Ru |  Básničky
Znala jsem tě, když si byl můj
to si pamatuj.

Ale teď ses mi ztratil
a drze mi plány zhatil.

Ale doufala jsem pořád
musím si stoupnout do řad.

Naděje je silná
má myšlenka milná,

to si musím uvědomit,
nemůžu to jen tak zlomit

a když se tak loučím,
své srdce mučím

na sebe se zlobím
jenom slzy roním

pláč silnější než řeka
řeka, která neprotéká

žádnou temnou skulinou
nemysli teď na jinou

tak vrať se mi
chodím po zemi

sama a sama
opuštěná
(napsáno o hodině fyziky, pro toho, koho jsem měla tak ráda, ale teď už na mě do čista zapomněl :/)

Nespavost...

8. března 2011 v 6:59 | Ve Ru |  o MĚ
Jelikož jsem nemohla spát, tak jsem se rozhodla, že aspoň něco napíšu, i když to možná nebude smysluplný! :D
Tak jsem se dívala z okna svého paneláku na rozednívající se Liberec a zamyslela se. V tu chvíli mi začala v rádiu hrát písnička It's my life od Bon Joviho a já začala zběsile tančit. Tomu se říká změna nálady. :D
Ale abych se dostala ke smysluplné části tohohle článku, musela bych hoooodně přemýšlet a tak ho radši nechám plynout podle představ mích myšlenkových pochodů.
No, ačkoli nemám hotovej jeden jedinej úkol, stejně se do školy těším. Trochu mě vyvádí z míry, že Cattie (moje nejlepší kámoška) je nemocná (už od včerejška) ale už včera jsem zjistila, že to není nic tak hrozného. Mám ráda holky v mojí třídě, jsou super, teda kromě jedný Individky(nebo jak to nazvat), která je jako sto let za opicema. Vážně. No, ale je hodná, ale nejhorší na tom všem je, že ona je až MOC hodná, spíš vlezlá!!!
Teď nastalo vážný dilema v mojí hlavě. Mám si vzít sluneční brýle nebo ne? Vemu si je, je tam tak hezky, tak proč se za ně neschovat?
Hloupě přemýšlím, o čem ještě napsat a nic mě nenapadá, ale prostě se mi chce. Možná je to už nudný, ale pro mě bude ťukání do mého věrného (a pomalého) notebooku vždycky uklidňující. Proto taky píšu.

No, tak si "užijete" školu :D ;)

Ve Ru

Jen pro začátek- Anděl smrti.

7. března 2011 v 20:52 | Ve Ru |  Básničky
Andělěm smrti jsem se stal,
abych tvé krásné dny rozjebal.

A tak se stalo, že jebu a jebu,
do auta mocného si to najedu.

To kvůli tobě ty kurvo malá,
aby má řeč déle nestála.

A idiotem budu dál a dál,
abych tvůj život ještě víc rozmrdal!
(Napsáno večer pod lampou a ze samého vzteku na jednoho debílka. Snažila sem se to napsat na lavici ve svojí třídě, ale musela sem to smejt, ale jinak dobrý :D)

Charakteristika literární postavy.

7. března 2011 v 20:49 | Ve Ru |  Moje nádherná práce do školy
Charakteristika literární postavy- Draco Malfoy
S postavou Draco Malfoy jsem se seznámila díky skvělém příběhu o mladém kouzelníku Harry Potterovi. V tomto příběhu vystupuje Draco jako proti pól Harryho Pottera a záporná postava, ale já ho vnímám spíš jako "záporáka" z donucení. Na začátku byl mnou vnímán spíš jako vedlejší role, ale časem je zřejmé, že v tomto příběhu je nepostradatelný.
Draco má světlé, blond vlasy a hranatý obličej a strašidelně modré oči, kterými dokáže zastrašit i mě.
Co se týče jeho temperamentu je nepopsatelně veliký. I když to ze začátku není příliš poznat, má zvláštní druh charisma, které by se dalo brát i jako tajemnost. Jeho charakter je trochu složitější a na začátku není příliš rozpoznatelné, zda je hloupý, nebo jen tak ostatním připadá. Svojí chytrost však dokazuje například při opravení a použití Rozplývavé skříně. Byl vychován k nenávisti k mudlům (obyčejným lidem) a jako samozřejmost pokládal čistou krev (v rodokmenu nejsou žádní mudlové).
Jeho vztah k lidem je povrchní a nadřazený. Draco je protekční chlapec, protože jeho otec pracuje na ministerstvu kouzel, a tak je to rozmazlený, ufňukaný a nepříliš milý kluk. Ale i přes svojí nadřazenost, kterou uplatňuje ve škole, zůstává ve stínu svého otce.
Postupem času se zněj stává dospělý muž a on je vyvolen k tomu aby pracoval pro nejmocnějšího a nejvíce zlého čaroděje všech dob-Voldemorta. On je k tomu však donucen. Nemá zkaženou povahu, jen byl k těmto účelům vychován. Když mělo dojít k zabití jeho ředitele Brumbála, nedokázal to a ukázal svojí velice skrytou vlastnost-lidskost.
K Dracovým zájmům patří bezvýhradně ničení cizích nálad a věcí a také školní hra famfrpál. Jeho schopnosti se nedají nijak patřičně shrnout. Opět je tu to ničení cizích nálad, dalo by se říct, že Draco Malfoy dokáže člověku zkazit celý den pouhým pohledem.
Čas od času si uvědomím, že Draco vlastně není z hloubi duše zlý, jen se tak chová. Myslím, že pro záchranu svého otce by udělal cokoliv, ale tato zvláštní obětavost patří výhradně lidem, kteří jsou k tomu určeni. A také touha po moci patří k jeho bezmocně nadřazenému charakteru.
Obecně by se dalo říct, že Draco má spoustu záporných vlastností a na žádnou dobrou, nebylo v knize místo. Občas se v knize objeví i zmínka, že je Draco nadutý, ale já tento názor nesdílím, kdyby byl nadutý, nebyl by takový jaký je a vážím si na něm jeho vypočítavosti.
(Tak za tohle sem dostala za 2.. ale jinak v pohodě. Byla sem tak našlápnutá, že sem málem tu učitelku seřvala!)

Love

7. března 2011 v 20:47 | Ve Ru |  Moje nádherná práce do školy
I'm saying about love. Love is very difficult and secret, but I think, We say about love very little and this is bad. I like when I speak about boys and boyfriends and I ask: What you? A few words about love:
Love is when you don´t want to sleep, because reality is better then dreams. Real love stories never have happy endings, because real love stories never end. If I had choose between loving you and breathing...I would use my last breath to say I love you... One day you'll kiss someone and know those are the lips you want to kiss for the rest of your life. Happiness is nothing more than good health and a bad memory. Love is trembling happiness. A Smile is a powerful weapon. You can even break ice with it.
Love is very romantic thinks, but I ask:
Love Really Exist? Some people think not, but I think yes. It's a lot of kinds of love. Familly love, animal love, friendly love and true love. Some people have the notion of love are love poems and flowers. However I have a vision of the love that I can live only from the air and love.
(četla sem to, takže není třeba si všímat gramatických chyb! mimochodem sem dostala jedničku! ;))

Jen tak na zahřátí o mě.

7. března 2011 v 20:42 | Ve Ru |  o MĚ
Tak jo,
snažím nějak solidně začít, tak doufám, že slova Tak jo nejsou moc trapný, což je ale vlastně jedno, jelikož je to můj blog a hotovo. Tím se taky dostávám k tomu, co tady vlastně chci provádět. Mám spoustu materiálů, který se daj na tomhle blogu použít, píšu vlastní písničky, básničky a hlavně knihy (ano, je jich víc) a poslední dobou se mi to hromadí. Byla bych strašně ráda, kdyby si to někdo četl, ale nemůžu k tomu nikoho nutit. Moje nejlepší kámoška Cattie si čte mojí rozepsanou knihu: VéroniQue Dason & Pierre-Damien Alazor a říká, že je bezva. Tak by bylo celkem fajn, kdyby si to přečetli i ostatní, abych věděla na čem sem.
Tak... To by stačilo k mejm myšlenkovejm pochodům a napíšu něco o sobě. I když mě možná někdo zná, tak o mě určitě neví všechno. Popsala bych se takhle: Přes den vytlemená, Večer zdeptaná a věčně trapná, ale jinak v pohodě.
Tohle už jsem několikrát použila... Nemůžu za to jaká sem a kvůli nikomu se nehodlám měnit. Ráda bych se vymluvila na pubertu, ale za prvé je to dost trapný, když tohle používám a za druhé taková prostě zůstanu i kdyby mi bylo 30, tomu věřim tak či tak. No.. Co mám asi tak ráda: Hlavně hudbu a všechno co se týče psaní. Taky mám ráda ještěrky, i když doma žádnou nemám. No, co se týče školy, tak jí moc nemusim, ale přestávky sou fajn. Zbožňuju totiž svojí třídu (až na pár individuí-sakra jak se to píše?). Z herců mám asi nejradši Iana Somerhaldera (ikdyž doteď nevim, jak se jeho jméno správně vyslovuje), ale nepohrdnu ani filmem s Johny Deepem. Koho fakt nemám ráda je Brad Pitt. Nevim co na něm kdo vidí, ale tak budiž. Jedinej film, kterej od něj snesu je Mr. & Mrs. Smith. Můj nejoblíbenější film? Na takovej výběr sem nikdy netrpěla, ale když bych si musela vybrat, tak asi... Ne! Fakt si nevyberu, mnohem radši se dívám na seriály. Ten nejlepší je jasnej. The vampire diaries. Je tam hodně krve a hraje tam Ian, takže prostě seriál pro mě. Taky hodně ráda čtu, ale hlavně píšu knihy. Poslední kniha co sem přečetla? Asi ŠKOLA NOCI 5 PRONÁSLEDOVANÁ. Fakt skvělá kniha musím říct. Teď ještě něco k mím snům. Můj sen je stát se nejlepší spisovatelkou všech dob. Překonat Austenovou, Meyerovou i Rowlingovou dohromady. Upřímě sem nikdy netoužila mít velkou rodinu a nikdy toužit nebudu. (Velkej povzdech nad tím, jak dokážu být konečně sama k sobě upřímná!)
Snažila jsem se všechno tohle zkrátit, jelikož bych o sobě mohla psát dál a dál!!!
Ve Ru